Dovolená Čapkův statek - IV. část

 Mám tu čtvrtou a poslední část naší letošní červencové dovolené. :)

Pátek 8. července

Pevnost Josefov

Ráno jsme si dali snídani a po snídani jsme jako obvykle vyrazili na výlet. Mě z okolí hodně zajímala Pevnost Josefov. Když jsem se koukala na internetu, říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavý a že by to mohlo bavit i bráchy. Jenže bylo to v podzemí a táta od jisté doby trochu hůř snáší stísněnější prostory. Takže jsem teda řešila, jak to udělat. Nakonec se to dohodlo tak, že jsme měli jít já s bráchama a naši, že si něco najdou. Když jsme jeli na parkoviště k té pevnosti, jeli jsme kolem muzea, takže naši řekli, že půjdou případně tam.

Základní kámen pevnosti byl položen 3. října 1780 ve vesnici Ples. Roku 1793 došlo k přejmenování města z původního názvu Ples na Josefov. Za napoleonských válek byla pevnost opakovaně uváděna do pohotovosti, ale neuplatnila se jinak než jako vězení pro zajaté francouzské vojáky.

Mezitím, co jsme čekali na prohlídku, podívali jsme se do Lapidária.

Bylo zataženo a trochu chladněji na mikinu. Protože jsme však šli do podzemí, vzala jsem si na sebe místo mikiny bundu.

Nejdříve nám průvodkyně řekla něco k venkovní části a potom jsme šli do vnitřních prostor, kde nám ještě k tomu něco pověděla. A pak už jsme šli do podzemí. Průvodkyně nás ještě upozorňovala na to, že v chodbách sídlí netopýři a že se jim stalo, že si tam jedna paní lehla na zem a říkala nám, ať to hlavně neděláme, pokud někde nějaký netopýr proletí.

Dostali jsme lucerny, abychom si mohli posvítit na cestu. Byla tam klasická svíčka, což se mi zdálo dost zajímavý. :) Nejdřív nás průvodkyně rozdělila do skupinek a procházeli jsme minové chodby s tím, že ty minové chodby byly slepé, takže jsme se pak měli vrátit zpátky. V těch minových chodbách se snižoval strop. Jeden z bráchů je dost vysoký, takže my vešli do té chodby a on už za chvíli musel mít skrčenou hlavu a pak jdeme dál a dál a on prý: "Tak dobrý no." A já se na něho otočila a on úplně chudák skrčený. Myslím, že byl rád, když jsme šli zpátky. :D
Šli jsem dál a byla nám vyprávěná pověst a o tom, že v chodbách straší duch a že nemá rád průvodce, takže nás nechá průvodkyně jít samotné a že máme jít pořád doprava.

Průvodkyně: "Hlídejte si, jestli máte ty, co k vám patří a ti poslední vždy žádám, aby kontrolovali, jestli někdo před nimi nechybí. Sice máme povoleno pár lidí ztratit, ale nerada bych, abyste to byli zrovna vy z této skupiny." 

Chodba byla hodně dlouhá, vlevo bylo spousta dalších chodeb, a to si jenom říkáte, aby tam na vás najednou něco nevyskočilo, nebo třeba nevylítl zrovna netopýr, když tam nahlížíte. Asi bych z toho měla šok, kdyby se mi to stalo. :D Došli jsme až nakonec chodby, kde na nás čekala průvodkyně. Ještě jsme se tam kus prošli, dozvěděli se pár věcí (moc si toho ale přiznám se už nepamatuju). Jeden brácha byl vepředu a já šla k němu a druhý brácha zůstal vzadu a my jsem potom šli dál a brácha se tam zamotal do zadní skupiny, takže já šla jenom s jedním bráchou a teď jsme došli do takové úzké chodby a jak nás bylo hodně, průvodkyně řekla, že doufá, že vzadu lidi slyší a pak nám vyprávěla o tom, že dříve v těch chodbách chodili v úplné tmě, takže my si to taky vyzkoušíme a že se nemusíme bát, že není, kde zabloudit a pak, že máme zhasnout svíčky a hlavně, kdo má baterky, ať je nerozsvěcuje, ať si to pořádně užijeme tu tmu a  taky, ať si dáme si ruku na pravou zeď.

Paní přede mnou (měla v jedné ruce lucernu a v druhé hole takové ty na nordic wlaking) reagovala na tu ruku na zeď: "Na to mi chybí jedna ruka. Budu se držet tady pána přede mnou."

Vzadu se ty lucerny nezhasínaly a v tu chvíli asi nám mělo dojít, že ti vzadu to neslyšeli nejspíš celý. K těm lidem vzadu se pak poslalo, že mají zhasnout lucerny. Ale v tu chvíli teda mi to vůbec nedošlo. Fajn, takže nastala úplná tma a nebylo vidět vůbec nic. Když zhasnete normálně doma, vaše oči si brzy přivyknou a pořád máte nějaký zdroj světla odněkud, ale tady si oči vůbec přivyknout nedokážou za celou dobu, co tam v té tmě jste.

Paní: "Už se to hýbe?"
Pán: "Už jo."
Já na bráchu: "Už se to hýbe."

Šli jsme a tam byly ještě takové dveře a teď paní předemnou říká, že tam žádná zeď není a někdo zepředu, že musí jít rovně, že tam jsou dveře a že pak tam už je zeď, tak já s bráchou jsme šli taky tak a za sebou slyším, že to někdo ještě říká někomu o těch dveří. Šli jsem dál.

Brácha: "Au."
Já: "Co je, ses praštil?"
Brácha: "Jo."

Chudák, jak neviděl, tak to někde bylo asi nižší. Pak někdo něco prohodil, už si ale nepamatuju, co přesně.

Paní přede mnou: "Když tak mám v kapse baterku."
Pán: "Já mám v batohu svačinu."
Paní: "To jste neměl říkat. Zrovna přemýšlím, kam se půjdu najíst."

My s bráchou totální výbuch smíchu.

Já na bráchu: "Je to nějaký dlouhý."
Pán před námi: "Už jsme skoro na konci, pán už prý vidí světlo."

Čekáme a nějakou dobu nikde nikdo a já si říkám, že je to divný a ptám se bráchy, který tam stál kousek od toho východu, jestli vidí druhého bráchu a on, že pořád ne.

Průvodkyně: "Když tak pro ně zajdu s baterkou."

Za chvíli tam vyšla taková skupinka lidí s bráchou. A pak nám brácha vysvětlil, že jak byl vzadu, tak nic neslyšel a že mu řekli, že má zhasnout lucernu a že před ním byli lidi a pak zjistil, že najednou před ním nikdo není a teď on byl první z těch lidí vzadu, co tam zůstali a on šel a jak tam byly ty dveře, tak tam  zabočil a že tam bylo nějaký umyvadlo nebo co a že to obešel jako zpátky dokola a pak už šel dobře podél té zdi. Tak to bylo takový vtipný. :D Jsem si pak říkala, co ti lidi si asi říkali, co šli za ním a které právě zavedl špatně, protože všichni šli přímo za ním. :D Musím říct, že jsem se pobavila skvěle a pak jsem právě bráchovi vyprávěla, jak jsme se pobavili my s druhým bráchou. Vrátili jsme lucerny a potom už jsme vyšli ven na denní světlo. Naši už na nás čekali venku před východem. Byli v muzeu a říkali, že to tam bylo pěkný.

Měli jsme hlad, takže jsme se tam najedli kousek od té pevnosti. Já jsem se rozmýšlela mezi zapečenými bramborami a knedlíky plněnými uzeným masem. Po jedné špatné zkušenosti už jsem měla obavu si je někde dát, nakonec jsem je riskla a litovala jsem toho. To bylo tak šíleně mastný, že se to nedalo a měla jsem po tom nějakou dobu těžký žaludek. Vím, že znovu už knedlíky s uzeným riskovat nebudu. 

Vojenskohistorické muzeum v Jaroměři

Naši říkali, že je tam vojenské muzeum. Brácha se ptal, jestli tam vůbec něco je, protože tam to nebylo vidět a pak jsme zjistili, že tam jsou dvě patra. Byly tam různé věci z historie jako třeba Mnichovská dohoda. Tu si pamatuju hlavně z toho důvodu, že se o ní říká "O nás bez nás." Četla jsem si vyhlášku z 27. května 1942, kdy byl spáchán atentát na Heydricha. Pro Prahu byl zákaz vycházení, všechno zavřené, zastavená doprava s tím, že pokud někdo vyšel na ulici, měl být zastřelen, pokud nezůstane stát na první výzvu. V muzeu toho bylo k vidění hodně a muzeum bylo dost velký. 

Tohle bylo zapůjčeno ze soukromých sbírek.

Model pevnosti.

Koukáme se do vitrín.

Mamka: "Hlídal tak dlouho, že vyčerpáním usnul."
Za chvíli brácha na druhého bráchu: "Koukej, tady byl  jeden zastřelenej."

Bylo zajímavý, jak každého napadlo něco jinýho.

Babiččino údolí

Vzhledem k tomu, že jsme měli do večera dost času, a protože jsme předtím nedošli k tomu splavu, chtěli jsme se vrátit do Babiččina údolí.

Bylo hezky, ale chvilkama to pofukovalo, takže na tu mikinu to bylo akorát.

Podívali jsme se na Staré Bělidlo a došli jsme k tomu splavu. Ten splav se mi líbí. Hlavně miluju dívat se na vodu. Je to takové nějaké uklidňující.

Tohle je jedna z mých oblíbených fotek z dovolené. :D

Ještě jsme se podívali znovu k Mlýnu a šli jsme se podívat z druhé strany. 

Chvíli jsme ještě poseděli a dali jsme si pití.

Na penzionu

Přejeli jsme na penzion, kde jsme si dali kávu a já jsem si potom četla knihu. Byli jsme uvnitř, protože venku bylo chladno. Zašli jsme si na večeři a po večeři jsme si zahráli hady a žebříky a žolíky. Před spaním jsem si ještě četla a dočetla jsem knihu. To bylo poprvé, co se mi na dovolené povedlo dočíst knihu. :D

Sobota 9. července

Odjezd

Zašli jsme si na snídani, kde to byla klasika, chléb, šunka a salám a potom nám na stůl přinesli lívance. Plný talíř lívanců a já si říkala, že to přeci nemůžeme sníst, a nakonec jsem za chvíli zjistila, že lívance zmizely, protože se do nich pustil táta. :D Po snídani byl čas balit, zaplatit za vířivku a pití, co jsme si tam dali. Paní ještě tátovi řekla, aby se někdy zastavil s celou rodinou a když přijdeme všichni, že nám nechá celý penzion že nás to nevyjde moc a že to tak dělají, když přijede více lidí společně. 

Cestou domů jsme se stavili ve Steakgrillu v Račiněvsi. Dala jsem si Beef Burrito s hranolkama a rajčatovou salsou. To bylo tak výborný.

Hodnocení

Umístění – penzion leží ve vesnici na klidném místě. Kolem jsou jen baráčky, takže je tam příjemný klid.

Pokoje – měli jsme pro sebe celou budovu, která byla velká a hezká. Pokoje čisté. Problém byl jen trochu v tom, že jak byly ložnice a koupelny v podkroví, tak byly snížené stropy, což hlavně v té koupelně byl problém, pokud si to člověk neuvědomil. Nábytek byl laděný do takového toho starého duchu, a to se mi líbilo a do toho prostředí se to úžasně hodilo. Plně vybavená kuchyně, kde byla lednice, sporák, konvice, nádobí. A dokonce zde byla i pračka. Společenská místnost s televizí, hifi věží, a dokonce možnost půjčení společenských her. Jen škoda, že většina z toho byla už poztrácena.

Vybavení hotelu – vnitřní bazén, takže možnost koupání i v horším počasí, bazén je zdarma. Možnost využití vířivky, která je tedy zpoplatněna, ale je fajn, že tu aspoň to využití je. V chladnějším počasí je to moc příjemný. Možnost využít stolní tenis. K pití možnost pouze čepovaná cola a jedno pivo. Možnost posezení venku, což v hezkým počasí určitě člověk uvítá. My toho tolik bohužel nevyužili.

Jídlo – Měli jsem polopenze. Snídaně oproti jimým penzionům byly chudší. Neměli třeba ani každý den vajíčka. Co ale bylo třeba dobrý, tak že byla občas pomazánka, a hlavně taky byly výborné jejich marmelády. Pak se mi líbilo to, že udělali ty wafle a lívance nebo byla nějaká buchta. Co se týkalo večeře, byla polévka a hlavní jídlo. Bylo jedno jídlo, což je pochopitelné vzhledem k tomu, že se jednalo o malý penzion. Všichni všechno jedli, takže to ani nikomu nevadilo. Jídlo bylo takové normální, něco bylo chutnější něco třeba méně.

Personál – Moc milá a upovídaná majitelka. Bylo vidět, že jí baví povídat si s hosty a že se zajímá o své okolí a historii. Dokonce nám doporučovala, na co se máme podívat, takže pokud někdo neví, kam by jel, majitelka určitě je ochotná něco doporučit. :) Stejně tak i všichni ostatní, kteří tam pracovali byli moc milí.

Okolí – penzion se nachází kousek od Babiččina údolí, což je moc hezké místo na návštěvu. Takže pokud někdo plánuje výlet do Babiččina údolí, je to určitě ideální. V okolí je i několik hradů a zámků a není to ani daleko do Adršpachu v případě, že byste se tam chtěli podívat. Potom je tam třeba ta Pevnost Josefov, kterou jsme navštívili a která za mě byla určitě zajímavá. Stejně tak jako Hospitál Kuks a Braunův Betlém. Myslím si, že si tam každý najde něco na výlet. :)

Dovolená to byla opět moc hezká. Chvíli nás sice trochu potrápilo to počasí a nebylo moc sluníčka, ale zase nebyly ani pařáky, takže na výlety to bylo dobrý. Třeba v takových vedrech jako byly teď, by se nám toho určitě moc nechtělo. Jen to sluníčko mi teda trochu chybělo, hlavně i v tom, že se nedalo sedět venku. I když si teda říkám, že bych si asi už měla zvyknout, že dost často se nám stává, že začátkem července počasí nebývá nic moc. :D

I. část - Babiččino údolí a Hospital Kuks
II. část - ZOO Dvůr Králové a Braunův Betlém
III. část - Zámek Náchod a Nové Město nad Metují