Ona byla jeho snem

12. srpen 2016 | 16.48 |
› 

 Toto je už hodně stará povídka. Psala jsem jí už někdy v roce 2011, kdy jsem ještě psala hodně. Byla to první povídka, kterou jsem zkoušela psát z pohledu muže, jinak jsem psala buď z pohledu ženy nebo ve 3. osobě.

Viděl jsem ji a věděl jsem, že je to ona. Ta dívka po které jsem vždy toužil. Ta dívka z mých snů. Ale to přeci není možné, nemůže to být ona. Byla jen mou představou, byla to jen má fantazie. Tak jak by mohla existovat. Taková dívka přeci neexistuje. A pokud je stejná navenek, nemusí to znamenat, že bude i stejná uvnitř. Ne to nemohla být ona. Její duše jistě není taková, jakou jsem jí já vysnil.

Pozoroval jsem ji z povzdálí, bál jsem se k ní byť jen o kousíček přiblížit. Co kdyby náhle zmizela? Chtěl jsem si ji aspoň na chvíli uchovat. Tu její krásu. Její dlouhé světlé vlasy ozářené sluncem jí povlávaly ve větru. Ta záře jejích vlasů až oslepovala  I na tu dálku jsem viděl ty její zářivé zelené oči. Její rudé rty lákaly k polibku. Touha políbit její rty, by však znamenala probuzení od tohoto snu. Proto jsem se mohl jen dívat na tu zář která byla vidět tam, kam až oko dohlédlo. Ruce držela zkřížené na hrudi a něco šeptala. Snad motlitbu? Snad jen prázdná slova? To jsem netušil. Mohl jsem se jen domnívat. Přestala šeptat a nechala ruce poklesnout na kolena. Její zářivé zelené oči se zahleděly do dálky. Čekal jsem, co udělá, avšak ona dále jen seděla. Věděl jsem, že k ní nemohu. Bylo to, jako by vyčkávala. Snad Snad na někoho čekala? V dálce jsem zahládl postavu, blížila se k ní. Když byla blíže, všiml jsem si, že je to malé děvčátko. Děvčátko přišlo až k té dívce, kleklo si na zem a položilo si hlavu na dívčina kolena. Dívka děvčátko hladila po jejích černých vláskách a něco mu šeptala. Děvčátko po chvilce odešlo a dívka si povzdechla, sepjala ruce a vzhlédla k nebi. Opodál dívky se pásla srnka, nebála se. Připadalo mi, že se přibližuje k dívce. Mé tušení bylo správné, srnka se dostala až k dívce, pozvedla hlavu, podívala se na dívku a hned ji zase sklopila a pásla se dál. Dívka si klekla před srnku, objala ji a zabořila hlavu do její srsti.

Někdo zavolal mé jméno, nechtěl jsem se otáčet, bál jsem se, že tu představu ztratím, že ztratím ji. Bál jsme se, že jakmile se od ní odvrátím, tak mi zmizí. Ten hlas se blížil a zněl tak naléhavě. Hledali mě, ale proč, nač mě potřebují. Chtěl jsem být s tou dívkou. Měl jsem na výběr ze dvou možností, obrátit se a vydat se směrem za hlasem nebo jít k té dívce. V obou případech jsem ji mohl ztratit. Bál jsem se, že jakmile se přiblížím, či oddálím, že ona se rozplyne jako sen.

Nerozmýšlel jsem se moc dlouho. Ta její krása, ne nemohl jsem ji jen tak opustit. Chtěl jsem ji vidět alespoň jednou z blízka. Pomaloučku jsem se přibližoval k ní. Nechtěl jsem ji vyplašit, proto jsem šel krok po krůčku. Dívka stále objímala srnku a měla svou hlavu zabořenou v její srsti. Jakmile jsem zastavil opodál, dívka zvedla hlavu a otočila se.

V jejích očích jsem zahlédl zděšení.

"Neboj se, nemusíš mít strach, já ti neublížím." Ta dívka se na mě dívala vyplašeným pohledem. Hleděli jsme jeden na druhého, ani jeden z nás nic neřekl. Já jsem jí byl tolik fascinován. Nevěřil jsem svým očím. Byla to ona, byla mým snem. V tu chvíli už jsem si byl jist, že ji nemohu nechat utéci.

"Jsi to ty," zašeptal jsem. Ona stále nic neříkala. Ale já nepotřeboval slova, stačil mi její výraz v tváři, ty její upřímné oči, ta její nevídaná krása.

"Ach lásko, konečně jsem tě našel. Neodcházej mi prosím. Znova už ne. Miluji tě a jinou milovat nebudu." Zatímco jsem mluvil, tak jsem si klekl před ní a vzal jsem ji za ruce. Už neměla ten vyděšený výraz, byla jen trochu nervózní.

"Ty jsi můj sen, tvá tvář mě provázela každým snem a já jsem tě konečně našel. Jsi to jediné, po čem jsem tolik nocí pouze toužil a teď jsi tady."

Vyprostila jednu ruku z mé a položila ji na mou tvář. Pod jejím jemným dotekem jsem musel přivřít oči. Pohladila mě po tváři a naklonila se ke mně. Hleděli jsme si vzájemně zblízka do očí. I já se naklonil blíž a naše rty se spojily v přenádherném něžném polibku.

Odtrhli jsme se od sebe a já se na ni podíval. Měla na tváři úsměv. Věděl jsem, že k sobě patříme, ale ona vstala a chtěla odejít. Prudce jsem se zvedl a jemně ji chytil za ruku.

"Neodcházej prosím." Zadíval jsem se na ni prosebným pohledem. Sedl jsem si zpět na zem a stáhl jsem ji k sobě. Jednou rukou jsem ji objal a druhou jsem propletl mé prsty s jejími. Ona mi položila hlavu na rameno a já ucítil tu nádhernou vůni jejích vlasů a pochopil jsem, že to není jen obyčejná dívka.

Věděl jsem, že už ji nikdy neopustím, že zůstanu už navždy s ní uvězněn v tom krásném snu plného lásky.

Zpět na hlavní stranu blogu

 

Komentáře