Čarodějka Sigirin

22. říjen 2016 | 20.30 |
› 

 Původně jsem tu chtěla psát o dalších výletech, bohužel to bude ještě nějakou dobu muset počkat, až mě ta ruka nebude bolet.
Jelikož jsem si ale pročítala staré příběhy, rozhodla jsem se sem jeden dát. Je to už dlouho, co jsem ho napsala.

Chyťte ji, upalte ji. Je to čarodějka. Chyťte čarodějku." Hnaly se za ní davy lidí. Všichni ji chtěli vidět hořet. Snažila se jim utéct. Uháněla uličkami. Trošku se v nich vyznala, a proto věděla, kam míří. Věděla, kde se může schovat. Jen jim potřebovala uniknout. Běžela, jak nejrychleji uměla.
Ale i pronásledovatelé byli velice rychlí. Jenom se v uličkách nevyznali tolik jako ona. Začali ji ztrácet, ale přesto se nevzdávali. Vždy ji po chvilce zahlédli.
Zahnuli za roh jedné uličky a dostali se na tržiště. Rozhlédli se, ale nikde ji nespatřili. Velitel pronásledovatelů si znechuceně odplivl.
"Pryč s čarodějnicemi. Najdeme si tě, ať si kde jsi. Najdeme si tě. Slyšíš. Zaplatíš za všechny špatnosti, které jsi napáchala," zakřičel velitel a obrátil se, aby se vrátil zpět ke svému vládci vyřídit, že tu čarodějnici proklatou ztratili. Věděl, že vládce bude rozčilený, ale on už ji najde a bude hrdinou. Zlomyslně se usmál. Vyžíval se v upalování čarodějnic.
Mezitím se dívka krčila na tržišti u jedné ženy za jejím zbožím. Žena chtěla doplnit zboží, když v tom zahlédla vyděšenou dívku.
"Ach dítě, to tebe hledali? To o tobě tvrdí, že jsi čarodějka?"
"Nejsem čarodějka," plakala dívka.
"Dítě já ti věřím, otři si slzy. Už nemusíš mít strach."
"Najdou mě, upálí mě."
"Ne, nemusíš mít strach, pomohu ti dostat se odtud."
"Ale kam mám jít? Nikde jinde, než tady to neznám."
"Dítě, tady tě najdou, musíš opustit tuto zemi. Musíš chvíli cestovat. Dám ti na cestu vše, co potřebuješ. Ale nemám toho moc, nevydrží ti to déle než měsíc. Budeš se muset po cestě ptát, zda by tě nevzali někde do služby."
"Proč mi tak pomáháte?"
"Znala jsem tvou matku. Jsi jí tak podobná."
"Vy jste znala mou matku? Jaká byla? Nikdy mi o ní nikdo neřekl, nevím ani co se jí stalo."
"Byla obviněná z čarodějnictví. Ale byla to úžasná žena. Pomohla, kde mohla. Jenže lidé jsou zlí, závistiví a jsou schopní říci cokoliv, aby se dotyčného zbavili. Já tvou matku měla velice ráda. Nikdy jsem na ni nezapomněla, a i když jsem věděla, že byla obviněna z čarodějnictví, nezanevřela jsem na ni, tak jako většina lidí. I ti, co jim pomohla, začali chtít její smrt. Ach takový jsou lidi, dají na pomluvy. Věděla jsem, že má tebe, ale nevěděla jsem, kam tě ukryla. Jak na tebe vlastně přišli?"
"Já nevím. Nevím," třásl se dívce hlas.
"Až odtud odejdeš, změň si jméno. Je možné, že tě budou chtít hledat. Myslím si, že velitel pronásledovatelů ti nedá jen tak pokoj. Ach dítě ubohé.

Pojď, půjdeme ke mně. Ale musíme být hodně opatrné." Vydaly se k domu té ženy. Naštěstí to nebylo daleko a cestou nepotkaly žádné stráže, což měly opravdu štěstí.
"V těch šatech, co máš, odejít nemůžeš. Někdo by tě poznal. Ale neboj, mám tu jedny šaty, které by ti mohly být." Žena se obrátila a začala prohrabávat truhlu, ze které vytáhla tmavě červené šaty. (takové s delšími rukávy, vrchní část vypadala jako korzet a sukně byla trošku širší, konec sukně byl nařasený). Dívka si je oblékla, ale necítila se v nich zrovna nejpohodlněji. Byla zvyklá na volnější šaty, ale věděla, že jí nic jiného nezbývá. Poté jí žena omotala šátek, kolem jejích dlouhých vlasů. Ještě připravila trochu jídla na cestu a dala jí peníze. Aby se mohla někde cestou občerstvit.
"Už můžeme vyrazit?" zeptala se dívka.
"Ještě ne, ještě plášť," řekla žena a přehodila přes ni rudý plášť a na hlavu jí nasadila kápi od pláště.
"Teď už můžeme," řekla žena a vydaly se směrem k bráně. Cestou ještě žena přemýšlela, jak to udělat, aby odlákala stráže od brány. Zaváhala, jestli to není špatný nápad, ale nakonec se rozhodla a zastavily se ještě u jedné její přítelkyně a poprosila ji o pomoc. Přítelkyně té ženy si vzala šaty, které na sobě měla dívka, když ji pronásledovali. Na hlavu si ženina přítelkyně dala šátek, aby ji nepoznali. Ženina přítelkyně vyšla před dům, a když ji spatřili stráže, vydali se za ní, ale dva muži zůstali stále u brány. Žena strčila do jednoho mladého muže, který spadl na nějakou dámu.
"Pomoc," zařvala ta dáma a stráže se ohlédli a přispěchali jí na pomoc. V tu chvíli měly šanci a proběhly branou ven.
"Déle už se nezdržuj a jdi. Hodně štěstí děvče. Ať i ty nalezneš ve světě štěstí," řekla žena a políbila dívku na čelo. Dívka ji objala a poté se vydala pryč, daleko od města. Věděla, že by bylo nejlepší opustit zemi. Ale dívka vůbec nevěděla, kam má jít.
Chtěla jít co nejdál. Kráčela už skoro měsíc. V noci spávala na takové měkké a hřejivé látce, která byla dost velká na to, aby se s ní i přikryla. Občas spávala v nějakém hostinci, který cestou potkala. Ptala se, zda by ji někdo nevzal do služby, ale nikde ji nechtěli. Už jí docházeli i peníze. Věděla, že si nutně musí něco najít. Boty už také měla ošoupané, jak stále chodila a šaty ztrácely svou původní barvu a byly zašpiněné.

Konečně dorazila do jiné země. Zastavila se u městské brány.
"Stát, co si přejete?" optal se strážný, který hlídal bránu.
"Chtěla bych do služby.
"Dobře, odveď ji k vládci," řekl na druhého strážného. Ten ji chytil za ruku a odvedl ji před krále. Dívka poklekla a sklonila hlavu.
"Vítám tě, copak tě sem přivádí?" otázal se vládce.
"Chtěla jsem Vás požádat, zda byste mne nevzal do služby, můj pane."
"Odkud pocházíš?"
"To přeci není důležité, můj pane. Pocházím z daleka."
"Dobře, tak mi prozraď, jak se jmenuješ?"
"Nazývejte mě Sigirin."
"Máš ráda květiny Sigirin?"
"Ano pane, květiny miluji."
"Uměla bys o ně pečovat?"
"Ano."
"Pak bych tě tedy vzal do služby. Zahradník potřebuje pomocníka. Povstaň, odvedu tě do zahrady, kde už si tě převezme náš zahradník."
Teprve nyní se Sigrin na vládce podívala. Byl mladý. Nemohl být o mnoho starší, než ona. Vládce pohlédl do jejích očí. Ty oči ho zarazily. Strnul, ale hned se zase vzpamatoval. Pokynul Sigirin rukou a odvedl ji do zahrady. Tam ji předvedl mladému zahradníkovi.
"Tohle je náš zahradník Tudi a toto je Sigirin. Tvá nová pomocnice. Zasvěť ji do zahradničení."
"Ano můj pane." Vládce odešel a Sigirin s Tudim osaměli. Sigirin stála a nesměle se usmívala.
"Pojď, ukážu ti to tu," usmál se na ni Tudi a prozrazoval jí svá tajemství květin. Sigirin mu řekla, jak se ona starala o květiny a prozradila mu tajemství, proč její květiny tak vzkvétaly. Zahradničení je spojilo. Stali se nerozlučnými přáteli. Byli spřízněné duše. Neudělali jeden bez druhého ani krok. Tudimu se Sigirin líbila, ale neřekl jí to. Povšiml si, že má oči jen pro vládce. Chtěl jí pomoci, ale nevěděl jak. Pochyboval, že by si vládce vzal prostou ženu.
Avšak pravdou bylo, že se vládce do Sigirin zahleděl. Stále ho provázely ve snech ty její oči a její tvář. Nemohl se jí zbavit. Hledal stále ženu mezi urozenými dámami, ale žádná ho neuspokojovala. Žádné nedokázal říci ano. A že jich bylo a jakých nádherných, překrásných, bohatých. Ale on toužil jen po té jediné, po prosté, leč krásné dívce. Sledoval ji každý den. Miloval ty její vlasy, když si sundala kápi a šátek a rozčesávala si je. Zahleděl se na ni a přemýšlel. Už to bylo přes půl roku, co u nich sloužila. Věděl, že už dál takhle nemůže. Rozhodl se, že jí požádá, zda by se nestala jeho ženou.
Zašel do zahrady. Zrovna si zase rozčesávala své vlasy. Byla sama, Tudi se staral o květiny a ona chvíli odpočívala.
"Sigirin." promluvil na ni vládce.
"Ach pane, promiňte, jen jsem si na chvíli odpočinula. Hned se dám do práce," vychrlila ze sebe Sigirin a chtěla se rychle pustit do práce, ale vládce ji zachytil.
"Nepřišel jsem kvůli tomu. Chtěl bych, aby ses stala mou ženou." Sigirin na něj nevěřícně hleděla. Nemohla uvěřit tomu, co slyšela. Měla strach, že se přeslechla.
"Vaši ženou?"
"Ano, prosím. Staneš se mou ženou?"
"Ano, ano stanu." Tudi je zpovzdálí sledoval. Bylo mu jako by mu někdo probodl srdce, ale přesto byl rád, že Sigirin bude šťastná.
Chystal se den svatby a všichni byli veselí. Sigirin byla velice šťastná, konečně nadešel její den. Konečně se i na ni usmálo štěstí. Nikdy by nevěřila tomu, že se od ní může ještě štěstí odvrátit a vše se ve zlé obrátit.
Měl to být její nejšťastnější den. Zkoušela si zrovna šaty na svatbu, které jí byly trochu delší, takže je musela švadlena zkrátit.
"Jsou nádherné," řekla Sigirin.
"Stejně jako ty," ozvalo se ode dveří.
"Tudi," zvolala Sigirin a rozběhla se k němu. Objala ho. Povídali si, když v tom dovnitř vtrhla stráž.
"Náš pán Vás očekává. Máte se neprodleně dostavit do trůnního sálu."
Sigirin s Tudim se na sebe podívali. Tudimu se to nelíbilo. Sigirin na sebe vzala své staré šaty, objala Tudiho a vydala se do trůnního sálu, kde už vládce čekal. Vedle vládce zahlédla velitele pronásledovatelů. Hned jí došlo, co se stalo.
"Ty...Očarovala jsi mě. To proto jsem byl jako smyslů zbavený. Čarodějko. Zasloužíš si smrt. Takhle obelhávat svého vládce a očarovat ho. A to jsem si tě dnes měl brát. Ach já hlupák. Že jsem to hned neviděl. Ty tvoje oči. Už tenkrát jsem věděl, že je na nich něco divného, něco špatného. Odveďte si ji z mé země. Ať dostane, co si zaslouží."
"Můj pane, ne prosím. Nevěřte tomu. Nejsem čarodějka. Miluji Vás."
"Chtěla jsi jen získat moc. Abys mohla vládnout zemi a pak si podmanit další. To ti nikdy neodpustím. Jak ti mohu věřit, že mě miluješ, když jsi mi celou dobu lhala. Nechci tě už ani vidět."
Sigirin jeho slova velice ranila. Rozplakala se. Už nic nenamítala. Věděla, že všechny argumenty jsou zde zbytečné. Nemohla tušit, kolik mu toho namluvili, šlo jim jen o to ji dostat. Ale proč? Vždyť neudělala nic špatného. Proč zrovna ji. Tudi, když to zaslechl, zděsil se.
"Můj pane, musíte jí věřit. Ona Vás miluje, copak nevidíte ty její upřímné oči? Ty by přece neuměly lhát. Poslechněte své srdce a ne svůj rozum," zašeptal mu Tudi do ucha. Vládce se podíval, Tudi získával naději, ale vládce se zamračil.
"Pryč s ní. S čarodějkou." Odvedli ji do její rodné země. Nikdo na ni nezapomněl. Všichni si ji pamatovali, i když už to byl skoro rok, co utekla. Všichni ji nenáviděli. Věděla, že osudu se jen tak nevyhne. Tušila, že už jí nic dobrého nečeká. Už jen očekávala smrt. Boj už vzdala. Člověk, kterého tak milovala ji tak moc zranil. Ani už nechtěla žít.
Tudi se vydal také do té země. Chtěl se pokusit jí ještě pomoci.
"Sigirin, má ubohá Sigirin, mám tě moc rád a nechci, abys zemřela," zašeptal.
"Odejdi Tudi. Byl jsi mým přítelem, ale už není cesta pryč. Nezbývá nic jiného, než přijmout osud."
"Ne Sigirin, nevzdám to."
"Sigirin má pravdu," ozvalo se za Tudiho zády. Byla to ta žena, která pomáhala Sigirin utéct.
"Kdo jste?"
"Přítelkyně její matky. Říká se, že láska vše překoná, ale její lásku zradil muž, kterého ona tak milovala. Nerada to říkám, ale tvá láska nepomůže, i když je tak silná."
"Co vy o tom víte?"
"Co zmůžeš? Odtud ji nedostaneš, a i kdyby se ti to podařilo, myslíš, že by vás nechali jen tak být? Ne, protože jakmile je jednou někdo nařčen pro čarodějnictví, nedají mu pokoj. Našli by vás všude a mohla by vás oba čekat horší smrt, než je tato."
"Copak existuje něco horšího?"
"Moc toho o smrti nevíš dítě. Pojď, tady už nic nezmůžeš. A pokud tě tu někdo spatří, budeš mít problémy," řekla žena a odvedla ho k sobě.
"Sigirin je doopravdy čarodějka?"
"Sigirin pouze znala sílu bylin, tak jako její matka a uměla využít sílu větru ke svému prospěchu, i když nevědomky. Ale vždy to bylo hodné děvče. Nikomu by nikdy neublížila. Pokud se něco vážně stalo, tak pouze nehodou. Hned ji obvinili, že je čarodějka."
Začal zvonit zvon. Ohlašoval, že nastal čas popravy.
"Ne, prosím, chci jí pomoci."
"My už nic nezmůžeme."
Zvon zvonil tak poplašně a odevšad se ozýval hluk lidí. A křik. Křik dívky, která nikdy žádný zločin nespáchala, a přesto byla upálena.
"Mé srdce umírá s ní," zašeptal Tudi."

Zpět na hlavní stranu blogu

 

Komentáře

RE: Čarodějka Sigirin adil 24. 10. 2016 - 22:39